V právu ochrany investic se od okamžiku vzniku investičních sporů objevila řada nových právních nástrojů. Rozhodci se na tyto instrumenty zaměřili na úkor konzervativních procesních zásad. Kritérium žalobního důvodu je principem, který lze považovat za neprávem opomíjený, či alespoň zbavený svého dřívějšího významu při řešení jurisdikčních otázek.

Nicméně rozhodčí senáty zabývající se mezinárodními investičními spory nemohou kritérium žalobního důvodu jednoduše přehlížet, zejména pokud čelí námitkám žalovaného ohledně rozdílů mezi smluvními nároky a nároky plynoucími z dvoustranné dohody o ochraně investic, či jejich domnělé totožnosti odvozené z  uplatnění jiných alternativních způsobů řešení sporů. V řadě rozhodčích nálezů je toto kritérium zmiňováno v rozhodnutí rozhodčího senátu o jeho pravomoci (příslušnosti), nicméně se zdá, že tyto závěry vykazují ambivalentní povahu co do chápání ze strany rozhodců (v tom lepším případě), či jsou pouze povrchním řešením (v tom horším případě).

Předmětem tohoto příspěvku je rozbor různých přístupů ke kritériu žalobního nároku, tak jak jej používají rozhodčí senáty  v investičních sporech.