Rozsah nutně použitelných ustanovení procesního a hmotného práva je patrně jedním z nejzávažnějších problémů rozhodčího řízení, především pak mezinárodního rozhodčího řízení. Je propojen s řadou dalších otázek, například právem použitelným na řadu aspektů rozhodčího řízení, především rozhodčí smlouvu nebo též otázku arbitrability sporu. Polsko přijalo v roce 2011 zákon o mezinárodním právu soukromém a je smluvní stranou Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráži a Newyorské úmluvy. Tento problém se pokusilo vyřešit jednoznačným způsobem. Ani potvrzené  stanovení práva rozhodného pro rozhodčí řízení – a konkrétně rozhodčí smlouvu – nemusí nutně znamenat jednoznačné určení kogentních ustanovení hmotného, procesního a veřejného práva, kterými by byl rozhodčí soud vázán. Odpověď na tuto otázku je pro strany nanejvýš důležitá, neboť porušení nutně použitelných právních norem může mít za následek zrušení rozhodčího nálezu nebo odepření jeho výkonu či uznání. Předmětem tohoto příspěvku je rozbor těchto otázek z hlediska úpravy rozhodčího řízení v Polské republice, s přihlédnutím k jejímu relativně novému zákonu o rozhodčím řízení a zákonu o mezinárodním právu soukromém.